Obsluhoval jsem anglického krále Anglický král, Jiří Menzel Menzela režisér, Bohumil Hrabal Hrabala spisovatel spisovatele, Ivan Barnev Barneva herec Jan Dítě, Oldřich Kaiser herec Julia Jentsch Liza, Marián Labuda Walden, Josef Abrhám hotelier Brandejs , Milan Lasica, Martin Huba Skřivánek, Jiří Lábus, Pavel Nový, Míla Řádová, nový film jiřího menzela, dlouho očekávaný film, podle na motivy knihy Bohumila Hrabala na motivy knihy, Poznámky k filmovému zpracování Hrabalova románu, Obsluhoval jsem anglického krále: Producentské zadání od samého začátku bylo: udělat celovečerní film podle celé Hrabalovy knihy. Určitě by bylo snazší použít pro film jenom některou z jejich kapitol, nebo jen jejich části. Hrabalova imaginace, se kterou do knihy vychrlil množství historek, by jistě stačila na několik zábavných filmů, ale zadavatelům i mně samotnému se zdálo poctivější zachovat ve filmu i celou klenbu Hrabalova vyprávění o životním osudu hlavního hrdiny. Při přepisu Hrabalovy knihy do podoby filmového scénáře jsem sledoval dva cíle: Zachovat Hrabalovu poetiku, jeho vidění světa a nepodlehnout při tom pokušení zneužít jeho barvitý text k filmařské exhibici, k hromadění nápadů a schválností, ve kterých by se obsah Hrabalovy knihy vytratil. Snažit se při tom, aby film byl srozumitelný i pro méně náročné diváky, zpřístupnit Hrabalův text těm, kdo knihu neznají. Z motivů knihy tedy sestavit souvislý a přehlédnutelný děj. Při tom bylo třeba vystříhat se tomu, co se nejvíc nabizi: udělat film jen z epizod ilustrujících nejatraktivnější scény knihy. Pouhá ilustrace by nemohla nahradit způsob Hrabalova viděni světa, bylo třeba najit cestu složitější, literárnímu jazyku nacházet filmový ekvivalent tak, aby alespoň částečně si divák mohl odnášet z kina to, co po dočtení knihy obohatilo jejího čtenáře. Rozměr stominutového hraného filmu nutil v rozlehlé knize učinit podstatné škrty. Jako vždy při minulých adaptacích Hrabalových textů bylo i tady třeba rozbít strukturu románu a z jeho jednotlivých motivů sestavit scénář do dramatické formy. U textu s nesmírným množstvím epizod a charakterů to bylo pro mne mnohem složitější, než jak tomu bylo třeba u Skřivánků, nebo Slavností sněženek. Navíc jsem byl při práci na scénáři tentokrát sám, bez strejdy Hrabala a nebylo pro mne snadné snažit se domýšlet, co by mi asi poradil on. Věděl jsem taky, ze každý čtenář Hrabalovy předlohy se může po shlédnutí filmu ptát, proč jsem z románu použil pravě ty motivy a ne jiné, a proč ve filmu určité motivy chybí. Věděl jsem, ze příběh filmu musí být vystavěn tak, aby jeho katarze dovolila zapomenout na nepoužité epizody knihy. Během více jak jednoho roku postupně vznikala cela řada různých variant literárního scénáře, ze kterých jsem vypouštěl jednotlivé epizody a vkládal jiné, než jsem došel k nejvyváženější verzi, která stejně ještě během natáčení musela doznat určitých změn. Skutečné příběhy, situace a historky, které kdy Bohumil Hrabal vyslechl, přetavil vždy ve svých textech do pábení, vyprávění, ve kterém se realita a fantazie směšují a hranice mezi nimi neexistuje. V jeho podáni se skutečné příběhy a jejich nadsazená interpretace prolínají tak, že se nikdy nedá odhadnout, co se skutečně stalo a co je jen výplodek mužského pábení a přehánění. Věděl jsem, že chci-li být věrny Hrabalově poetice, musím při přepisu jeho románu do filmové podoby pečlivě sledovat tu ostrou hranu mezi pravdou a pravděpodobností, mezi realitou a snem. Všechny složky našeho filmu, stavbou scénáře počínaje a jeho obrazovým zpracováním konče, mají podporovat onu nadsázku, onu fantasknost, kterou nám nabízí Hrabalova kniha. Při jednom z našich posledních setkání mi Bohumil Hrabal o možnostech zfilmování této knihy řekl: „bude dobře, když se objevíš tam, kde tě nečekají“. Film Obsluhoval jsem anglického krále je trochu jiný film, než byly Postřižiny, nebo Slavnosti sněženek, i když jsem zkušeností z těchto adaptací Hrabalových předloh využil. Nebál jsem se vrátit k poučení ze starých němých filmů, a pokusil se vyprávět příběh Jana Dítěte především obrazem, nespoléhat se na posun děje dialogem. Samotných dialogů je v předloze ostatně velmi málo a nejsou charakterotvorné. Abych přesto zachoval půvab a zvláštnost Hrabalova jazyka, použil jsem formu vnitřního hlasu hlavního hrdiny. Poetika Hrabalovy předlohy umožnila, aby se film nemusel podobat běžným celovečerním filmům. Akční scény tu nahrazuje atraktivnost pestrého střídání forem jednotlivých sekvenci. Epizody, které probíhají v různých časových rovinách mezi dvacátými až šedesátými roky minulého století, se od sebe odlišuji stylem vyprávění, rytmem i tempem, střihovou skladbou, různou úpravou obrazu. Snažili jsme se s kameramanem i ostatními spolupracovníky o návrat k filmové formě, kde má svou funkci střih, souvislost po sobě jdoucích záběrů, jejich vzájemná konfrontace, prvek, který přibližuje filmovou tvorbu k poesii. Zbavit film (v rozumné míře) realistického popisu a umožnit divákovi aby si v chápáni děje pomohl vlastní fantazii. Číst Hrabalovu knihu je jako sjíždět divokou řeku. Při četbě jste strhováni neustále se měnícím dějem, episodami, anekdotami, poznáváte spoustu zajímavých lidí, čtete, ale nemůžete se zastavit, vychutnat nějakou situaci, tok Hrabalových vět vás žene dál, hltáte další historky a tak, jak ji jedním dechem Hrabal napsal, tak jí jedním dechem přečtete. I tuhle zvláštnost Hrabalovy knihy jsme se pokusili ve filmu zachovat. Limitovaná délka filmu a množství situací nás k tomu konec konců i donutila. Po dočtení knihy ve vás zůstane, možná podvědomě, vedle pocitu radosti z jídla, pití, milování, taky úvaha o české vyčůranosti, o tom, že česká povaha je bohužel lehká, přizpůsobivá, vlastně legrační a když si to uvědomíte, je vám z toho smutno. Taky tohle jsme chtěli z té knížky ve filmu zachovat. Jiří Menzel